Vznik Shotokan  

   Shoto-kai je označení pro bojové umění mistra Funakoshiho, které po jeho smrti v roce 1957 převzal jeho nejstarší žák Shigeru Egami. Spolu s Genshin Gironishi stál mistr Egami v popředí stylu a rozvíjel ho dál v tradiční linii, věrný mistrově pojetí a metodě. Následoval tak výslovné přání mistra Funakoshiho, podle něhož bylo bojové závodní karate v organizaci Shoto-kai zakázáno.

Shotokai je jméno jedné z organizací založené v roce 1935 na materiální podporu jejich mistra. Poté, co mistr Funakoshi zemřel, byl Shotokai v roce 1958 nově organizován. Genshin Hironishi se stal jeho prezidentem a mistr Shigeru Egami jeho šéfinstruktorem. Tato organizace se zformovala jako protiklad JKA, která vyučovala karate v závodním pojetí. Egami nikdy neakceptoval zápas, protože byl v rozporu s duchem Karate-do. „Tělo je omezené, ale duch může jít stále dál“, byla jeho zásada. Hlavní myšlenka jeho karate byla učit kumite jako hledání harmonie mezi dvěma partnery a ne jako přání toho druhého porazit.

Základní koncepce stylu SHOTOKAN

     Když mistr Funakoshi přišel do Japonska, byl ihned konfrontován s novou mentalitou, která mohla ovlivnit okinawské karate. Na Okinawě bylo běžné zakládat vlastní styly výběrem metod (kat) z hlavního systému. Nebylo v silách žádného jednotlivce je všechny ovládnout. Každé osobní pojetí však zůstávalo podřízeno hlavnímu systému, pokud však bylo hodnotné, bylo zpět do hlavního systému převzato a uchováno. Ve školách Shorin-ryu se cvičil pouze malý počet kata (jedna kata se cvičila i 3 roky, než se přistoupilo k další). Nikdo z mistrů se však nevzdálil hlavnímu systému a pokoušel se jen doplnit systém svým vlastním osobním názorem. Respekt před hlavním systémem jako celkem umožňoval každému učiteli vybrat si svou cestu z velké pestrosti možností. V Japonsku ovšem nešlo vyučovat karate podle starých okinawských vzorů. Do cvičení postupně zařadil další formy kumite a počet kata stanovil na patnáct.

Kata specifická pro Shotokan

     Heian – shodan, Heian – nidan, Heian – sandan, Heian- jondan, Heian – godan, Tekki – shodan, Tekki – nidan, Tekki – sandan, Bassai – dai, Kanku – dai, Hangecu, Enpi, Jion, Jitte, Gankaku.

     V tomto systému použil Heian – Kata k výuce stupňů Kyu a Tekki – kata k osvojení dobrého postoje a k propojení postoje a techniky. Bassai a Kanku se dostaly do stylu díky jejich technické různosti a platily za nejdůležitější kata systému. Hangetsu převzal mistr Funakoshi, aby učil hlavní principy škol Shorei. Empi měla podtrhnout pohyblivost boků, vyhýbání se a rychlost, zatímco Jitte principy obrany (práci svalů při obraně spojené s tokem energie a postojem). Jion učí přímý bojový styl se silnými technikami, bez ústupu, zatímco Gankaku obsahuje psychologický aspekt bojovníka s Zanshin (duchapřítomnost), Yomi (předvídání) a Suki (využití šance).

   Tímto souborem považoval mistr Funakoshi dostatečně zastoupenou různorodost okinawského hlavního systému. Z velkého množství bodů na tělo (Kyusho) vybral ty, které bývají v kata napadány, a sestavil je do systému, který nazval Jintai-kyusho. To platí v Shotokan karate jako vodítko pro napadané tělesné body v Kata-bunkai. K tomu patří perfektnost odpovídající techniky a zvládnutí různých forem síly (Kime).

    Shotokan karate styl vykazuje extrémně silný vliv samurajů, který chybí všem ostatním směrům karate. Tento vliv se do Shotokanu dostal od Sokona Matsumury, který byl na Okinawě válečníkem vysokého řádu a velká osobnost Karate. Vnitřní linie jde přes Azata až k Funakošimu. Na Shorin-ryu a Shorei-ryu je zřetelně vidět čínský vliv.

     Bohužel v dnešní době je karate ve světě příliš roztříštěné. Je velká řada směrů a některé z nich se již příliš vzdálily hlavnímu systému. Existují však stále směry, které se snaží zachovat tradiční karate v jeho původní podobě.

Posloupnost vývoje

    Všechna asijská bojová umění jsou úzce svázána s východními filosofiemi, zejména s budhismem. Budhismus vznikl v Indii, postupně se rozšířil po celé Asii a v tomto století silně ovlivnil i filosofické smýšlení západního světa. Indie byla v té době ostře kastovně rozdělená. Jak k jednotlivým vyšším kastám náležela různá privilegia, patřily k nim i povinnosti. Mezi nejvýznamnější z nich patřilo i studium bojových technik a filosofických disciplín. Tak se stalo, že Bodhidharma (třetí dítě krále Sugandhy) byl vycvičen v umění boje holýma rukama (Vajramušti) a zároveň byl mnichem Prajnatarou vyučován i v Budhismu. Prajnatara kladl největší důraz na meditační cvičení, která byla nezřídka velmi náročná a únavná.

Čína

     Teorií o vzniku bojových umění v Číně je více. Jedna z nich vychází z domněnky, že centrum vzniku bojových umění je čínský klášter Shaolin-shu (jap. Shorin-ji), kam kolem roku 520 n.l. už jako téměř šedesátiletý muž přišel z Indie budhistický patriarcha Ch-an (Zen) Bodhidharma (také Daruma nebo Ta-mo), 28. následník Buddhy. Aby jeho žáci lépe zvládali náročné meditační techniky, Bodhidharma vytvořil pro mnichy program cvičení pro zvyšování fyzické kondice založený na umění boje holýma rukama, které napodobovaly pohyby různých zvířat (Shi-pa Lon-han-sho – 18 rukou z Lo-han). Těchto 18 akcí je dnes považováno za základ veškerých později vzniklých systémů bojových umění. Kromě toho přiřadil k dechovým a pohybovým cvičením ještě některé důležité filosofické atributy, které zůstaly dodnes dochovány jako hlavní zásady pro ducha v bojových uměních. Např. zavedl pojem „wu-te“ (cnost bojového umění, resp. disciplína bojového umění), který se později přeměnil do etických pravidel chování „Dojokun“ žáků bojových umění.

     Shaolinský chrám má v Asii stejný význam jako evropský starý Řím a zasloužil se o chápání asijského kontinentu s dvojím zřetelem: je pokládán za místo vzniku Ch-anu (Zenu) a čínských bojových umění Chuan-Fa. Za rozkvětu Shaolinu (před asi 1300 lety) bylo v chrámu přibližně 1500 mnichů, mezi nimi bylo přinejmenším 500 mistrů bojových umění.

    Záhy po Bodhidharmově smrti v Číně nastaly těžké časy. Zuřila válka a její výboje se nevyhýbaly ani klášteru. Mniši byli nuceni se bránit a k tomu byla vyučovaná fyzická cvičení velmi vhodná, vždyť z bojového stylu vycházela. Klášter se úspěšně ubránil a s postupem času bojové umění dále rozvíjel. Po nějakou dobu sem dokonce císař posílal na výcvik některé ze svých elitních vojáků.

     Podle jiné teorie základy bojových umění jsou obsaženy v taoistických dechových cvičeních (Chi-kung). Tuto teorii podporuje i fakt, že dýchání hraje v bojových uměních velkou úlohu. Předpokládá se, že harmonie dechu a pohybu umožňuje usměrňovat vitální energii (jap. Ki).

Postupem doby vzniklo mnoho druhů bojových umění. Způsoby pohybu a techniky záležely na místě vzniku bojového umění – jinak bojoval muž z hor, jinak muž, který bydlel v bažinaté oblasti. Nejlepší systémy byly pojmenovány po zvířatech (styl opice, tygra), chování lidí (styl opilce) a třeba i po mýtických bytostech (styl draka). Čínská bojová umění jsou v současné době označovány pod názvem Kung-Fu (tvrdá práce).

Okinawa

      Počátky vzniku Karate jsou spojovány s ostrovem Okinawa (souostroví Rjúkjú). Okinawa byla po celá staletí pod silným tlakem Číny. Předpokládá se, že okolo 7. století sem začaly pronikat prvky čínských bojových umění. Samostatnost Okinawy skončila v 17. století. V té době v Japonsku vrcholil mocenský boj o místo Shoguna. Nakonec rod Tokugawa porazil rod Satsuma v bitvě u Sekiga-hara a chopil se moci. Aby byla potlačena možnost vzpoury poraženého, je rod Satsuma vysídlen na ostrov Okinawa.
Nový vládce na Okinawě zakázal místnímu obyvatelstvu např. nošení jakékoliv zbraně. Vzhledem k útokům banditů a krutosti lenních pánů, byli obyvatelé Okinawy nuceni rozvinout techniku boje holýma rukama (popř. pomocí běžných denních pomůcek). Tento způsob boje se nazýval „Te“ nebo „Tode“. V tomto systému bylo hlavním úkolem přežít. Trénovalo se ve třech hlavních městech – Shuri, Naha, Tomari. Výuka probíhala tajně, protože tomu, kdo byl přistižen při praktikování Okinawa-te, hrozil trest smrti. Současně s tímto systémem se rozvíjel i systém boje se zbraní (Kobudo), kdy jako zbraně sloužily běžné věci každodenního života, např. cep na rýži (Nunchaku), klika od mlýnku na zrní (Tonfa). Toto období trvá až do roku 1868.

      Poté se bojové umění dostává do podvědomí veřejnosti a již není potřeba tajit smrtící umění. V té době se dají vysledovat dva hlavní směry Shorin-ryu (Shuri, Tomari) a Shorei-ryu (Naha). Shorin-ryu je spíše orientovaná na tvrdou „vnější“ formu a Shorei-ryu na měkkou ,,vnitřní“ formu. V Shorei-ryu má základ např. současný styl Goju-ryu. Jedním z hlavních představitelů Shorin-ryu byl mistr Anko Itosu. U něj se učil i mistr Gichin Funakoshi, který jako první přenesl Karate na půdu Japonska a stal se zakladatelem, v současné době snad nejrozšířenějšího stylu, Shotokan.

     Toto bojové umění se díky svému čínskému původu nazývalo původně „čínská ruka“. To byl i původní význam znaků, kterými se karate v Japonsku označovalo. Moderní mistr tohoto umění Gichin Funakoshi, který zemřel v roce 1957 ve věku 88 let, změnil znaky tak, že doslovně znamenaly „prázdná ruka“. Funakoshi však zvolil tyto znaky i pro jejich význam v zenbudhistické filozofii: „stát se prázdným“. Pro mistra bylo karatedo bojovým uměním, ale bylo také prostředkem tvorby charakteru.

        Jako lesklý povrch zrcadla odráží vše, co je před ním, a jako se tichým údolím nese i slabý zvuk, tak musí žák karate vyprázdnit ze své mysli sobectví a zkaženost při úsilí vhodně reagovat na cokoli, s čím se může střetnout. Toto je význam kara, neboli „prázdný“, v karate“.

Moderní karate

        Za zlom ve vývoji Karate lze považovat rok 1868, tj. počátek období Meiji. Karate vystoupilo z ilegality. Od roku 1905 se začalo dokonce vyučovat v hodinách tělocviku na základních školách na Okinawě. Pro tento případ upravil mistr Anko Itosu řadu Kata Heian. V každé z těchto kata jsou procvičovány jednotlivé principy bojových umění a jejich zvládnutí je předpokladem pro další cvičení Karate. Gichin Funakoshi, který byl profesorem na okinawské vysoké pedagogické škole, předvedl poprvé Karate pro japonského prince Hirohita na Okinawě v roce 1921 a před japonskou veřejností rok po té. Jeho ukázky tradičních bojových umění tak zapůsobily na diváky a veřejnost, že se rozhodl vyučovat karate na různých univerzitách v Tokiu, v Kodokanu do doby, kdy byl schopen v r. 1936 ustavit Shotokan, velký mezník v historii karate v Japonsku.

Japonsko

       Začátky karate v Japonsku byly velmi těžké a teprve v roce 1924 Funakoshi založil své první Dojo. Jako žák starých mistrů (Anko Itosu, Anko Azato) lpěl na tradicích a nebyl příliš ochoten měnit staré principy cvičení Karate. Odmítal rovněž i dělení karate na jednotlivé směry a školy. Veškeré své úsilí soustředil na změnu tohoto bojového umění (Bujutsu) na bojovou cestu (Budo) s prvotním cílem zdokonalování jedince a omezení použití vlastního Karate jen na případy krajních situací. Proto odmítl učit a rozvíjet prvotní útok. Tento jeho přístup vnášel mnoho rozporů mezi něj a jeho žáky, a proto jich mnoho od něj odešlo. Jeho názor na zavádění nových věcí do systému výuky ovlivnilo až přátelství s Jigoro Kano, zakladatelem Judo. Jigoro Kano, ve snaze o zpřístupnění Judo co nejširším vrstvám, byl přístupný jakékoli změně nebo modernizaci. Jeho úsilí bylo korunováno „úspěchem“ v rychlém rozšíření Judo po celém světě, ovšem s důsledkem ztráty kontinuity na principy Jiujitsu a tradice bojových umění všeobecně. Gichin Funakoshi nakonec pod jeho vlivem provedl některé změny, např. zavedl barevně odstupňované žákovské stupně (Kyu) atd. Přestože byl proti dělení Karate na různé styly, zavedli žáci pro jeho dojo název složený z jeho pseudonymu, kterým podepisoval své básně, Shoto a ze slova Kan (jap. Sdružení), a tím vlastně položili základ pro směr Karate Shotokan.

Gichin Funakoshi ve svém Karate odmítal jakýkoliv typ konfrontace silou. Proto se pro něj stal určitým problémem tlak některých jeho žáků (Hidetaka Nishiyama, Masatoshi Nakayama) na zavedení zápasu (Kumite). Postupně jejich tlaku podlehl a zavedl nejdříve Sanbon-kumite a později Ippon-kihon-kumite. Roku 1946 mistr Masatoshi Nakayama začal na univerzitě Takushoku organizovat žáky a podařilo se mu roku 1949 společně s Hidetaka Nishiyama založit organizaci JKA (Japan Karate Asociation – Japonskou asociaci karate).

     Gichin Funakoshi byl zakladateli JKA požádán, aby novou organizaci zaštítil svým jménem, ale on tento návrh odmítl. Obával se, aby Karate při vstupu na sportovní kolbiště nesklouzlo do formální povrchnosti. Kolem roku 1950 odešel Masatoshi Nakayama do Číny a v čele JKA stanul Hidetaka Nishiyama. JKA pohltilo 90% vysokých škol v Japonsku. Hidetaka Nishiyama definoval celý systém metodiky výuky, připravil půdu pro závody v duchu Budo i sytém rozhodování, vytvořil strukturu seminářů a instruktorů. Již Gichin Funakoshi připravoval instruktory karate s posláním šířit toto bojové umění po celém světě. Bohužel, Druhá světová válka zmařila jeho plány a mnoho instruktorů této generace v ní zemřelo. Po válce jeho záměr uskutečnil Shinan Hidetaka Nishiyama a své žáky (Ochi, Shirai, Kanazawa, Kawazoe atd.) vyslal jako instruktory do světa. Po svém návratu z Číny v roce 1955 se opět do čela JKA vrátil Masatoshi Nakayama. V té době měla tato organizace jen málo členů a několik instruktorů, kteří karate studovali pod vedením stárnoucího mistra Funakoshi. Asociaci uznalo ministerstvo školství v r. 1958. Téhož roku uspořádala asociace první Celojaponské mistrovství v karate (vítězem se stal Hirokazu Kanazawa), které se pak stalo každoroční záležitostí a pomáhalo ustavit karate jako soutěžní sport. Masatoshi Nakayama připustil na této soutěži tzv. „snap back“- rychlé stržení ruky od cíle. Tím v technice nebyly dodrženy principy finálního úderu. Karate se tak, bohužel, začalo měnit ve víceúčelovou bodovací hru, s čímž hidetaka Nishiyama nesouhlasil. Aby nedošlo k zbytečným rozporům, využil Hidetaka Nishiyama nabídky vyučovat Karate v armádě USA. V roce 1961 se odstěhoval do USA jako instruktor. Zde také založil „Celoamerickou federaci Karate“ – ta byla roku 1978 přeorganizována na „Americkou federaci amatérského karate“ AAFK (American Amateur federation of Karate), která se roku 1985 přeměnila v „ Mezinárodní federaci tradičního Karate“ ITFK (International Traditional Karate Federation). Tato federace je zaregistrována u MOV. V současné době je Shinan Hidetaka Nishiyama předseda AAFK a prezidentem ITFK. Po celý svůj život se Shinan Hidetaka Nishiyama snažil a snaží o sjednocení všech, kteří se zajímají o Karate v jeho tradiční formě.

I když styl Shotokan vychází z učení mistra Funakoshiho, historicky mezi sebou zápolí 2 sekce, které si přisvojují právo určovat pravidla pro uspořádání tohoto bojového systému. Konkurentem JKA v Japonsku je škola stylu SHOTOKAI, která pro své přívržence užívá znak TORA NO MAKI – tygra v oválu. Také je znám pod názvem Shotokan tygr.

    Znak vymyslel a nakreslil Funkoshiho přítel a žák Hoan Kusugi, který nespíš Funakoshiho přemluvil k pobytu v Japonsku a napsání knihy, přesněji řečeno svitku, který vyšel pod názvem Karatedo Kyohan. Kusugi deklaroval tuto knihu za mistrovský text, tj. jakousi bibli stylu Shotokan a opatřil k ní kryt, na nějž nakreslil tento znak. Přívrženci tohoto stylu se v zásadě snaží udržet tradici vyučování stylu Shotokan podle základů uvedených v této knize. Na rozdíl od přívrženců organizace JKA, kteří uznávají celkem 26 kat patřících do stylu Shotokan, školy, které se řídí pravidly Shotokai cvičí pouze 15 základních kat uvedených v knize Karatedo Kyohan. Kromě těchto kat používají k výcviku nováčků Funakoshiho 6 kat řady Taikyoku (Šodan, Nidan, Sandan, Jondan, Godan, Rokudan) a tzv. Ten No Kata (10 ne-kat), které Funakoshi vytvořil pouze jako pomůcku k zvládnutí základních kat. Obě školy se přitom honosí tím, že mistr Funakoshi byl jejich hlavním instruktorem, který jim zároveň předal právo rozhodovat o dalším vývoji stylu Shotokan.

Současnost

    Úloha karate v moderní době je mnohostranná. Jako praktický prostředek sebeobrany se široce vyučuje v soukromých klubech a např. v Japonsku je součástí tréninkového programu pro policisty a členy ozbrojených sil. Velký počet vysokých škol nyní začleňuje karate do svých programů tělesné výchovy a jeho techniky se také učí vzrůstající počet žen. V Japonsku a všude ve světě však karate získává velkou popularitu jako soutěžní sport, který zdůrazňuje mentální kázeň stejně tak, jako fyzické schopnosti. To, co bylo původně vytvořeno na Dálném východě jako bojové umění, pak přežilo změny odehrávající se staletí, aby se stalo nejen vysoce účinným prostředkem sebeobrany beze zbraně, ale také vzrušujícím, vyzývajícím sportem, uspokojujícím nadšence v celém světě.

Karate má spoustu dnes již samostatných stylů nebo směrů, zde jsou ty největší z nich:

Goju ryu – zakladatel Chojun Miyagi
Kyokushinkai ryu – zakladatel Masutatsu Oyama
Shito ryu – zakladatel Kenwu Mabuni
Shotokan ryu – zakladatel Gichin Funakoshi
Wado ryu – zakladatel Hironori Otsuka

Stylů karate je však v součastné době mnohem více.

Funakoshi

     Začátek vývoje japonského karate je spjat s jedním jménem, se jménem člověka, kterého všichni přívrženci tohoto umění právem pokládají za otce moderního karate: Gishin Funakoshi.

      Gishin Funakoshi se narodil roku 1868 na Okinawě ( okres Yamaka Wa-Cho) jako syn samurajské rodiny tehdejší nižší úřednické třídy, která podporovala ortodoxní zachovávání tradic. Funakoshi jako předčasně narozené dítě slabé konstituce, o jehož zdraví se rodiče báli, byl dán na vychování k rodičům své matky, kde začal navštěvovat základní školu a spřátelil se s jedním spolužákem. Toto přátelství pozměnilo celý jeho život, neboť jeho spolužák byl synem jednoho z největších Okinawských odborníků v umění Karate Jasucune Azata. Mistr Azato přijal malého Funakoshiho za svého žáka, který zůstal odkazu svého mistra i jeho přítele Itosu věrný po zbytek svého života.

      Ve svých dvaceti letech, v roce 1888, se stal Funakoshi učitelem. Tuto profesi vykonával třicet let. V roce 1902 vedl demonstraci Karate ve škole Naha před školním komisařem panem Shintario Ogawou, jehož zpráva z této události přiměla ministerstvo kultury v Tokyu k zavedení Karate jako součást učebního plánu na okinawských školách. Pro tento účel zavedl mistr Itosu Pin-an/Heian kata. Funakoshi pak mohl veřejně vyučovat Karate až do roku 1918, kdy požádal o uvolnění z výuky ve školství. V té době už patřil k uznávaným odborníkům v bojových uměních. V roce 1916 uspořádal demonstraci Karate v Kyotu a rovněž se zúčastnil demonstrace Karate před japonským princem Hirohito, která se uskutečnila v roce 1921 u příležitosti princovy návštěvy Okinawy.

      V roce 1922 byl Gishin Funakoshi vyslán Okinawa shobu kai (společenstvím bojových umění) do Tokya na přehlídku bojových umění, kterou organizovalo japonské ministerstvo kultury. Nikdo netušil, že tato cesta se stane cestou bez návratu. Ve svém dobrovolném azylu věnoval tehdy 53-letý mistr zbytek svého života šíření Karate v Japonsku. Po krátké době si získal Gichin Funakoshi uznání mnohých mistrů japonského Budo, mezi jinými také legendárního Jigoro Kano (zakladateli Juda), který se stal jeho blízkým přítelem.

    Kano umožnil Funakoshimu zahájit výuku Karate v jeho dojo. Od Jigoro Kana převzal Funakoshi systém technických stupňů kyu a dan. Po velkých finančních potížích, kdy mistr přes den vydělával peníze příležitostnou prací a večer učil své první žáky, založil v roce 1924 první klub Karate-do při Kieo universitě. V roce 1927 vyučoval již na více než deseti universitách.

       V roce 1936 byla dokončena výstavba prvního karatistického dojo v Tokyu, kde byl Funakoshi uveden svými žáky jako první učitel. Nad vstupními dveřmi byl umístěn název „Shotokan“. K názvu byl použit pseudonym Funakoshiho „Shoto“, který používal mistr při psaní svých básní. Shotokan se tak stal symbolem výuky Karate-do Gichina Funakoshiho. Nové dojo se těšilo i v nejvyšších kruzích Tokya dobré pověsti, protože mistr Funakoshi si své žáky velmi pečlivě vybíral. Starší žáci přebírali výuku na univerzitách, čímž se šíření stylu Shotokan násobilo mimo území Tokya. V průběhu Druhé světové války bylo však dojo zničeno a výuka bojových umění po skončení války zakázána. Mistr Funakoshi žil v ústranní až do roku 1948, kdy se vrátil zpět do Tokya a zahájil výuku Karate na dvou univerzitách. Vzhledem ke svému pokročilému věku pověřil svého nejvěrnějšího žáka Shigeru Egami, aby pokračoval jeho jménem v rozvoji bojového umění.

      Gishin Funakoshi zemřel 26.4.1957 ve věku 88 let. S ním odešel jeden z největších mistrů Karate, který kdy žil. Jeho žáky bylo mnoho budoucích význačných učitelů Karate, kteří toto bojové umění šířili po celém světě. Funakoshiho život se vyznačoval neustálým bojem o ty lidské hodnoty, kterých lze dosáhnout cvičením Karate-do.